Já nevím, zda si ještě pamatujete dobu komunistickou, kdy se vyprávěla anekdota o technických zázracích. Tehdy mohutně smrděla kriminálem a jen málokdo se odvážil ji vyprávět nahlas. Nebo vůbec vyprávět. V sovětském Svazu vyrobili vědci drát, který je sedmnáctkrát tenčí než lidský vlas. Je z toho velká sláva a přicházejí první objednávky. Dokonce i z USA. Ti si ho objednali nejvíce. Sověti mají radost, ale jen do doby, než se jim drát vrátil a v něm byla navrtaná díra po celé jeho délce.
No, tak jsme se zasmáli a nyní k vážné činnosti. Nevím, zda by šel takový drát vyrobit, a tím méně tuším, k čemu by tak asi mohl být dobrý. Jenže já nejsem ve vědeckém světě příliš orientovaný, mimo věcí kolem Vesmíru. Zde se stále objevuje něco nového a převratného. Také věci, které já již dávno pradávno vím, jen je nemohu dokázat. Oni ti vědci vlastně také ne. Jen to tak nějak předpokládají. Potřebují na to spoustu vědeckých přístrojů a ty jim vymýšlí zase vědci v blízkém oboru. Vše to na sebe navazuje, vše to má co dělat s něčím, co je ve spojitosti zase tam s tím, a tak stále dokola.
Každý vědecký objev je vítán. Tedy jen do té doby, než zase nějaký „fiškus“ přijde na to, jak jej zneužít. Objev atomu hovoří sám za sebe. A zcela jistě na začátku nikoho nenapadlo, jak to všechno může skončit. A jaké to bude mít důsledky. Otázka zní, mělo si vůbec lidstvo s něčím podobným zahrávat? Odpověď je jednoznačná. Ano, mělo, proč by ne. Ale jakmile se to začalo zvrtávat nežádoucím směrem, bylo třeba to ihned utnout. Ano, lidstvo by nevědělo, kolik atom měří a váží, ale zase by tu nebyla Hirošima a Nagasaki. A také nynější osud celého světa, kterému jednotlivec, trouba extra třídy, atomem vyhrožuje. Jistě, lze namítnout, že by se lidstvo zničilo jinak, nebo že se stejně zničí. To je sice pravda, ale proč spěchat. Přesto budiž technologie pokroku pochválena.